FANFICTION--NEED YOU (1)

12. července 2013 v 13:19 | Denčí |  Viacdielné FF
Takže už je tu prvý diel Fanfiction,dufam že sa vam bude pačiť,budem rada ak zanechate komentar a budem rada ak si FF prečitate :)
Seděla jsem schoulená na svém tajném místečku. Z očí mi tekly slzy a prsty jsem jemně přejížděla přes struny mé kytary.
Byla jsem zklamaná a naštvaná zároveň. Rozešel se se mnou před měsícem můj přítel Stefan, bez nějakýho vysvětlení, a já se s tím stále nedokážu nějak poprat. Minulý týden mi zemřela babička na rakovinu prsu. Jediný člověk, který mě dokázal vždy rozesmát byla má kamarádka Beth, ale tu už asi nikdy neuvidím, protože mi rodiče řekli, že se budeme stěhovat už pozítří do USA, přesněji do Kalifornie do Huntington Beach. Tři měsíce před začátkem mých posledních prázdnin, které jsem měla strávit ještě zde v Anglii se svými kamarády.
"Annie už je večeře" zavolala mamka z kuchyně. Vůbec jsem neměla na nic chuť. A hlavně jsem nechtěla sedět u jednoho stolu s rodičma. Bylo mi z nich zle.
"Anne!" Zařval už táta rozčíleně.
"Nechte mě bejt!" Odsekla jsem na zpět. Ještě víc jsem se zabarikádovala mezi skříně a rozbrečela se na novo.
Další den, i přes mé stávkování a všelijaké plány jak se aspoň ještě na pár týdnu zdržet, jsme se museli zbalit.
"Annie, já vím, že tu máš kamarády, ale tam si určitě najdeš nový kamarády a ..." hladila mě máma po zádech a snažila se mě nějakým způsobem ještě přesvědčit, že tam to bude o mnohem lepší a blah-blah-blah.
"Slíbili jste mi to! Slíbili jste mi, že tu zůstanem do konce prázdnin!" celá ročílená jsem na ni začala řvát a z očí se mi draly slzy. Udkopla jsem kufr a schoulila se do klubíčka.
"Annie" snažila se mě máma uklidnit objetím.
"Bež pryč! Nasnáším vás!" ucukla jsem a znova se na ní rozeřvala. Ty slova byla dost hořká, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Tu noc jsem vůbec nezamhouřila oči. Opět jsem se schovala mezi skříně s kytarou a tentokrát i s papíry a tužkou. Brnkala jsem si na kytaru a vše řádně zapisovala. To byl jediný způsob jak se aspoň na chvíli vyprostit ze všeho toho okolo. Jenom při psaní písniček jsem se dokázala celá vymačkat. Jenom na ten zmáčený papír od slz jsem dokázala vyjádřit své pocity. Už jsem dopisovala poslední slova, když v tom někdo rozsvítil světla, že jsem z toho málem oslepla.
"Anne, už je čas." řekl táta ospale směrem k mé posteli a pak zase odkráčel pryč.
Zvedla jsem se z kouta a připravila se k odjezdu. Bylo mi na nic, ale věděla jsem, že proti nim nic nezmůžu.
"Dobré ráno, broučku." pozdravila mě máma, když jsem se sešla do kuchyně. Jen jsem na to kývla a šla si nalít mlíko do skleničky. Všechno tu ale bylo prázdný. Všechny police, lednice, zdi. Rozhlídla jsem se po kuchyni a najednou se mi začaly vybavovat všechny okamžiky, všechny vzpomínky, které se tu udály. Popošla jsem do obýváku a zase. Chtělo se mi z toho zase brečet, ale zvládla jsem to v sobě udržet. Přijel taxík a táta spolu s řidičem začali nosit kufry do auta. Stále jsem chodila po domě a dotýkala se všeho, čeho jsem mohla a hlavně toho co tam ještě vůbec zůstalo.
"Anne..." zavolala na mě máma a já, ještě celá omámená svými vzpomínkami, pomalu došla ke dveřím. Nasedla jsem do taxíku a jeli jsme směr letiště.



zdroj-emblem3-all.blogspot.sk

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jenny-Chloe Jenny-Chloe | 9. srpna 2013 v 21:32 | Reagovat

:33*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
:iconthankyouscript1::iconthankyouscript2::iconthankyouscript3: